jsem srdce zvonu. jsem litinové srdce zvonu a jen tak čekám. někdo říká, že jen visím, ale já vím své. já stojím a čekám na svou hodinu. jsem srdce zvonu kostela a nikdo mi to nevěří. vědí, že jsem srdce zvonu, ale nevěří, že jsem to já. mně to vůbec nevadí, jsem tu už stošedesát let a proto vím své. zvoník věděl. každý zvoník to věděl, ale dnes už neví. a já mlčím a čekám. čekám na svou chvíli abych se ozval. někdo řekne, že jen tak bouchnu a pak zase nic. ale já vím své. počítám své minuty a zvoním. někdo říká, že já to nezvoním, ale já vím své. beze mě by nic nebylo. beze mě by nebyl čas, čas jako vesmírná jednotka toku dějin. prej ne já, ale zvon zvoní. no dobře, říkám a myslím si své. a kdo rozezní ten zvon, há? zase já. a tak to jde pořád.
ale od jisté doby je to přeci jen jiné. něco se změnilo. mám pocit, že zvon není on. mám pocit, že zvon je ona. jak dlouho jsem to přehlížel, jak dlouho jsem jí neviděl. tedy viděl, ale netušil. znám ji stošedesát let a teprve teď jsem jí uviděl.
zazvoním jí báseň.
jsem srdce zvonu na věži kostela,
jsem slitina kovu co tluče do zvonu.
jsem králem tónů hodin.
a čekám až přijde ta chvíle,
čekám až se budu vznášet,
čekám až udeřím a zazním spolu sní.
proč říkají, že je to on, proč lžou?
jen já přeci každou hodinu cítím jak ona se rozezní.
rozezní se chvějíc celá a se mnou tónem pro věčnost té chvíle pro mravence lidí co dnes a zítra jdou si pocitem nekonečna.
je za pět minut a pošeptám ti ji. ale ne, to není o ní, to jsem já.
tak jinak-
jsem srdce zvonu.
jsem srdcem zvonu ve tvým stínu.
jsem jen srdcem nepatrným tvé mohutné hrudi
jsem jen kladivem co tě rozezní
jsem nepatrné nic pro tvou slávu.