a jiný kluk, jiné rodiny zavolá: „podívej mami, jak tam stojej! podívej, táám“. a ukázal na otce s devčetem v sukni a klukem v náruči. vzteklý rodič malého kluka táhne a snad mu ta ručka neupadne. „musíme jendo, musíme nastoupit“. a měla pravdu, vlak, nebo co zbylo po rakousku-uhersku, za pět minut odjíždí. „podívej mamí na ten kufr a oni tam klidně stojí“. máma se konečně otočí: „vždyť jsou z bronzu“, řekne už klidněji jako by se sama divila. „je silný jako můj tatínek“ vzpomene si malej jenda. mamina se roztržitě rozhlédne: „ano, jako tatínek“. a vtáhne prcka do útrob špinavého kontejneru s logem ČD. já koukám pořád na tu rodinku s otcem a obstarožním kufrem a čekám kdy se taky naloží. za chvíli z okna: „jsou tam pořád mami a ten velikej kufr“. „ale vždyť jsou to sochy“, vzpomněla si konečně mamina. „ale jsou tak namístě klidný“, nevzdává se jeník. vlak se dává do pohybu a já s jeníkem čekáme kdy se rodinka bronzů pohne taky.
Blog | slávek miloslav abrahám